Venus

Ve Venuši se obracím k jednomu z nejstarších motivů v dějinách umění — k ženskému tělu jako symbolu tělesnosti, smyslnosti a přitažlivosti.

Název odkazuje jak ke klasické tradici zobrazování bohyně lásky, tak k mnohem starším paleolitickým „venuším“ — drobným ženským figurkám se zdůrazněnými ňadry, břichem a boky, jejichž tváře a končetiny často postrádají individuální rysy nebo jsou redukovány na jednoduché znaky.

Na podobném principu je vystavěna i má Venuše. Anatomická přesnost záměrně ustupuje výrazové síle siluety: nepoměrně mohutné boky, měkké břicho, ňadra a prohnutí, jehož skutečné tělo není schopno, se spojují v jediný sochařsky pojatý tvar. Nejde o portrét konkrétní ženy ani o akademický akt, ale spíše o jakousi výtvarnou formuli ženského těla.

Zvláštní význam má samotný způsob vzniku obrazu. Postava se zrodila téměř v jediném okamžiku, jako skica vedená volným, nepřerušovaným gestem. Linie zde tělo ani tak nepopisuje, jako je přímo vytváří. Právě odtud pramení dojem plynulosti: anatomie se podřizuje rytmu a fyzicky nemožná poloha se stává výtvarně přesvědčivou.

Kontrast teplých pleťových tónů, zrzavých vlasů a sytě modrého prostoru umocňuje smyslnost postavy, aniž by obraz působil otevřeně eroticky. Zavřené oči, zjednodušené rysy tváře a uvolněná poloha propůjčují Venuši vnitřní nezávislost: nepózuje divákovi a jako by si sotva uvědomovala, že ji někdo pozoruje.

Ženské tělo se v této práci stává předmětem pohledu a zároveň mu uniká. Divákovi se nabízejí tradiční atributy ženské přitažlivosti — nahota, ňadra, oblé tvary, měkkost a křivky — sama postava se však odmítá podřídit realistické anatomii.

Venuše neexistuje jako fyzicky možné tělo, ale jako jeho obraz — rozpoznatelný, smyslný a záměrně stylizovaný.